Vydařená přednáška s besedou

Hojná návštěva brněnské Besedy o Jubilejním Všeslovanském sjezdu v Rusku a o Prvním řádném Slovanském Sněmu Občin v Novém Hrozenkově potvrdila zájem o slovanství a jeho kořeny.  Přítomní projevili nákupem výtisků i Více »

Setkání představitelů významných nevládních organizací

Včera 18. září 2017 proběhlo v pozdních odpoledních a večerních hodinách neformální setkání představitelů vedení Českomoravského slovanského svazu, Slovanského výboru České republiky, Českého svazu bojovníků za svobodu a Výboru národní kultury. Představitelé Více »

Přijďte besedovat s účastníky Všeslovanského sjezdu

SRDEČNĚ VÁS ZVEME NA BESEDU S ÚČASTNÍKY JUBILEJNÍHO VŠESLOVANSKÉHO SJEZDU V MOSKVĚ A PETROHRADĚ Beseda se koná již ve středu 27. září 2017 v 16.00 hodin v Brně, Křenová 67 https://goo.gl/maps/9vSvmZCoLhC2 , Více »

Slovanský sněm Občin

Ve dnech 9. a 10. září 2017 se uskutečnil první řádný Slovanský sněm Občin v Novém Hrozenkově. Po tisícileté pauze odstartoval návrat k naší původní slovanské Kultuře a odkazu Velkých Předků, neboť vychází z Více »

BYSTVOR – kniha pro vás!

BYSTVOR – Bytie a tvorba Slavianov a Árijcov je kniha, kterou si rád prostuduje každý zájemce o pravou historii našich slovanských předků. Védická říše, Stará Víra, Zápovědi našich Předků . . . Více »

 

Neviditelní hráči

hus titul 22

 

výňatek z knihy Utajené dějiny Čech – od pravěku do roku 1945, autorů Aleše Česala, Otomara Dvořáka a Vladimíra Mátla

Doba husitská byla probrána historiky a různými ideology ze všech možných stran – a přesto má o ní dodnes většina lidí velice zkreslenou představu. Za náboženskými, politickými, sociálními a národnostními proklamacemi nám probleskují obrysy podivuhodně smělé koncepce, vytvořené někým, kdo zůstal hluboce utajen v pozadí tehdejšího hektického dění . . .

Hvězda a Betlém

V prvním desetiletí patnáctého století má Praha novou senzaci. Davy se hrnou na kázání Jana Husa. Tento malý, nevzhledný tlouštík má úžasné charismatické vyzařování, umí posluchače uchvátit a strhnout k nadšení, jednoduchým a snadno pochopitelným způsobem dokáže i nevzdělancům vysvětlit, proč tento svět funguje špatně a jde od deseti k pěti. Ano, Hus má nespornou zásluhu na tom, že akademické univerzitní debaty o nutnosti důkladné revize Projektu Ráj se přenesly do ulic a staly se „věcí veřejnou“. Jenže on nechtěl vytvořit nový systém! Chtěl jen, aby ten existující nebyl zneužíván a aby fungoval tak, jak bylo původním záměrem. Sám vlastně nic nevymyslel; jenom šířil teorii, zpracovanou několik desetiletí před tím Angličanem Johnem Wyclefem.

Zatímco Hus na sebe strhával pozornost, kdesi v pozadí se děly věci, které s odstupem času nevypadají jako náhoda. Dřevěnou kapli Božího těla ve tvaru hvězdy, stojící uprostřed Dobytčího trhu, nechal král Václav IV. Přebudovat na kamennou stavbu.  Společnost „Obruče s kladivem uprostřed visícím“, jakási nadace pro správu této poutní kaple, organizovaná vojenským systémem a s dvěma volenými kapitány v čele, náhle kapli předává k užívání univerzitě. Na darovací listině je za univerzitu podepsán tehdejší rektor – Jan Hus! Proč právě v tuto chvíli potřebovala univerzita stavbu zvanou „Střed světa“? Za císaře Karla IV. Zde byly před Velikonocemi s obřadními rituály předváděny davům poutníků ze všech zemí Evropy ostatky svatých a korunovační klenoty. O dalším dění v kapli-hvězdě však historie mlčí. Právě toto mlčení napovídá cosi o její důležitosti v připravovaném zvratu.

O to víc víme o tehdy dokončené svatyni – Betlémské kapli. (Ano, Hvězda ukazuje cestu, ale v Betlémě se cosi rodí!) Betlémská kaple je pozoruhodná z několika hledisek. Je postavená jako soukromá na pozemku jakéhosi obchodníka Kříže (zvláštní jméno – že by pseudonym?) a není určena k bohoslužbám. Nemá věž, nemá tradiční oltář, nemá žádnou výzdobu, sochy, obrazy. Dva mohutné pilíře podpírají trámový strop a kazatelna se jako loď vznáší nad obrovským prázdným prostorem (vešlo se tam 3000 lidí). Byl to první sál tohoto typu v Evropě (později její schéma přijali luteráni pro své modlitebny). Bohužel se nezachovala; to, co dnes vidíme na Betlémském náměstí je rekonstrukce, silně ovlivněná komunistickou ideologií padesátých let. Jasná je jedna věc; Betlémská kaple byla postavena tak, aby nemohla být napojena na tehdejší síť zesilovačů paměťového pole – tj. gotických katedrál, kostelů a kaplí. Aby to, co se v ní děje, bylo zvenčí neovlivnitelné těmi, kdo řídí síť

Chléb a víno

Pokud je vám známo, při katolické mši přijímá každý věřící „tělo Páně – oplatku“ z nekvašeného chleba, zatímco kněz kromě „těla“ konzumuje i „krev Páně“, tedy speciální „mešní“ víno. Dnes už stěží zjistíme přesné dobové technologické postupy charakteristické pro výrobu těchto svátostí. Je však doloženo, že když norský král Olaf po přijetí křesťanství žádal papeže, jestli by nemohli révové víno nahradit trnkovým, protože v jejich severních zemích se révě nedaří a dovoz je drahý, bylo mu striktně odpovězeno, že nepřichází v úvahu, že při mši nelze použít jiné víno než to, vyrobené podle návodů schválených církevním koncilem. Funkce oplatek a vína nevězela zřejmě jen v jejich složení, a tedy v „chemické“ stimulaci mozkových center, ale především v jejich posvěcení, které se skládá z jejich nabití v průsečíku energetických linií (oplatky a víno jsou ukládány do speciální schránky v oltáři chrámu) a rituálního magického obřadu, který nad nimi kněz vykonává. Troufáme si tvrdit, že dnes, kdy většina kněží rezignovala na magickou složku své funkce a gesta provádí pouze formálně, nemá ani pro věřící přijetí „těla Páně“ tu účinnost, jakou mívalo ve středověku.

Posvěcený chléb, čili „tělo Páně“, patrně zajišťoval věřícímu těsné spojení s paměťovým polem, mohl tedy lépe fungovat, cítil se být nedílnou součástkou velkého „stroje“, byl citlivě otevřen ke vzkazům, které přijdou z vyšších sfér. Chléb (nazveme si ho pracovně „duchovní drogou 1“) je tedy vlastně přípravnou fází pro napojení člověka na paměťové pole. Po něm následuje druhý krok; přijetí vína („duchovní drogy 2“), které už zajišťuje přímé duchovní spojení s paměťovým polem a vzájemnou informační výměnu s ním. Postup je tedy zcela jednoznačný (ostatně i antičtí bohové na Olympu jedli napřed ambrózii a poté ji zapíjeli nektarem). Katolická církev si však kontakt vyššího stupně vyhradila pouze pro kněžskou elitu. Ostatním věřícím podali jen chléb a zanechali je tedy v první fázi – v kontaktu s polem. Takový člověk zůstával ve stavu připravenosti, v jakési polohypnóze zaměřené na přijetí informace. Kněz mu však nedal možnost napojit se použitím „drogy 2“, ale informace z orfického pole mu tlumočil sám, dle svého uvážení, vhodně vybrané a cenzurované. Tím měla katolická církev zajištěn mocenský monopol na duchovní ovládání lidstva.

Že je to všechno jen divoká spekulace? O jakou mocnou sílu jde se přesvědčili zcela nedávno moderní vědci z mezinárodního týmu lékařů z Jižní Koreje, USA, Kanady a Austrálie. Dejme však slovo genetikovi Jiřímu Pavlíčkovi:

Pokusu se zúčastnily dvě stovky pacientek, které se na klinice CHa v jihokorejském Soulu podrobily proceduře označované mezi lékaři jako IVF (in vitro fertilisation). Mezi českým lidem je tento postup znám jako „zplození dítěte ve zkumavce“. Šance na narození potomka se pohybují mezi 20 až 30 procenty.

Mezinárodní tým lékařů vedený Rogeriem Lobem z Columbian University v USA se rozhodl prověřit, jestli by pacientkám nepomohly k vyšším šancím na narození „dítěte ze zkumavky“ modlitby. Nenechali ale modlit se pacientky. Za úspěch „oplození ve zkumavce“ korejských žen se modlili dobrovolníci v USA, Kanadě a Austrálii. Byli k tomu vybráni věřící různých křesťanských konfesí. Pacientky při tom netušily, jestli se za ně někdo modlí, nebo ne. Nevěděli to ani lékaři, kteří prováděli „oplození ve zkumavce“

Modlení bylo organizováno na třech úrovních. První „patro“ tvořili dobrovolníci, z nichž každý dostal fotografii „své“ korejské pacientky a modlili se za ni „přímo“. Kromě fotografie neměli tito lidé s korejskou ženou nic společného. Neznali ani její jméno, ani její adresu. Prostě nic. Nemohli se tedy se „svou“ pacientkou spojit a prozradit, že jí zajišťují „přímluvu u Boha“. Druhou skupinu“modličů“ tvořili lidé, kteří se modlili nepřímo, protože ve svých modlitbách prosili Boha za úspěch modlitby „přímých modličů“ z první skupiny. Byla tu ještě třetí skupina „modličů“a její příslušníci se modlili za úspěch modliteb předchozích dvou skupin.

Výsledek studie skončil mírným šokem pro všechny zúčastněné. Ženy, za které se někdo modlil, měly padesátiprocentní naději na narození dítěte. Ženy, za které se nikdo nemodlil přišly do jiného stavu s šestadvacetiprocentní pravděpodobností. Závěr? Modlitby zdvojnásobily úspěšnost techniky „oplození ve zkumavce“

Podrobnější analýzy odhalily, že největší vliv měly modlitby třetí skupiny „modličů“, tedy těch, kteří se modlily za úspěch modliteb přímých „modličů“ a jejich „podpůrných modličů“ . .

Domníváme se, že takováhle moc, na jejíž část narazili materialisticky založení vědci z počátku třetího tisíciletí, jistě stála Vatikánu i jeho odpůrcům za pořádnou rozmíšku . . .

Rozvoj univerzit, kam přicházeli i studenti z nemajetných a „neurozených“ rodin způsobil, že mladí intelektuálové pochopili hrůznost tohoto duchovního otrokářství. Pokud totiž nebyly na nejvyšších církevních postech hluboce morální, duchovní osobnosti – a to tehdy rozhodně nebyly! – pak bylo jasné, že celý systém místo nastolení „Ráje na zemi“ vede lidstvo do zkázy, do nejtemnějšího pekla, pod vládu těch nejhroznějších démonů podsvětí. Mladí kněží se zděsili a rozhodli se otevřít lidem oči. Aby však otupělá masa věřících byla vůbec schopna vnímat skutečný rozměr hrozící katastrofy, bylo nutné dát každému člověku možnost, aby se sám napojil na paměťové pole a zjistil, co všechno mu bylo kněžími zatajeno. A proto začali reformátoři hlásat demokratické právo každého věřícího nejen na „chléb“, ale i na „víno“, tedy na „přijímání pod obojí“. Strana „pod obojí“, jejímž znakem se stal kalich s odpíranou „drogou 2“ (vlastně onen stále unikající grál), se později stala na dlouhá léta vládnoucí silou v prostoru velké části Čech. Bohužel za cenu rozpoutání občanské války. Následky byly pro Projekt Ráj katastrofální . . .

Podivné postavy, podivná hledání

Už skoro sto let se v jižních Čechách odehrávaly zvláštní věci. Inkvizice musela na Jindřichohradecku tvrdě zakročit proti sektě valdenských, Rožmberkové mají úzké vazby na rytířské řády – johanity, kteří budují centrální komendu na hradě ve Strakonicích, a na řád německých rytířů, jemuž věnují rozsáhlé pozemky a statky. Symbol růže a kříže, dědictví Slavníkovců, si zde drží svůj magický význam. Rožmberkové vědí, že prokletý kraj jihočeských démonů mohou pacifikovat jen s pomocí rytířských řádů a s využitím jejich zkušeností s potíráním pohanských mistérií (němečtí rytíři konečně zdolali před časem pohanské Prusy při ústí Visly). Páni z Růže tvrdě vystupují proti „přírodnímu pohanství“ krále Václava a poukazují na to, že jestli nebude pokračovat v linii svého otce Karla, celý až dosud tak pracně budovaný systém se zhroutí. Snaží se dokonce přesvědčit krále násilím – drží ho v zajetí na svých hradech. Je to však marné. Václav je pod silným vlivem rádců a navíc je „posedlý démonem“. Rožmberkové svým tvrdým „křižáckým postupem“ dosáhli pouze toho, že rozpoutali v Čechách občanskou válku. Spuštěnou lavinu se jim nepodařilo zastavit.

Kdosi tajemný v pozadí už totiž rozjel akci na definitivní rozbití Projektu Ráj. Někdo z okruhu králova dvora? Astrologicko-geomantický plán, který bude zveřejněn roku 1419 je zatím držen v tajnosti, ale když přihlédneme ke spisům ve Václavově knihovně, tušíme, odkud „vítr vane“.  Že by tajemný mág, skrývající se pod přezdívkou Žito? Možná. Nejspíš však na projektu pracovala celá skupina zasvěcenců s hlubokými znalostmi ezoteriky, geomantie, kabaly, astrologie a pythagorovské numerologické filozofie.

Je zvláštní, že Jeroným Pražský, jeden z největších učenců své doby, nezanechal po sobě jediný důležitý písemný materiál, kromě jakéhosi grafu, zvaného „štít víry“. O to horečněji však cestoval; jeho tvář recesisty a provokatéra jako by byla jakousi záměrnou vnější maskou, mající odvádět pozornost od toho, že mu jde o něco hlubšího. Jeroným navštívil všechna církevní centra Evropy, v Anglii a Irsku studoval tradice keltského křesťanství, v Rusku zjišťoval, jak funguje pravoslavná církev, a vydal se samozřejmě do Jeruzaléma, k Božímu hrobu, ale především do Šalamounova chrámu, do Templu. Co tam hledal? Kostnický koncil tušil, že Jeroným je nebezpečnější než Hus. Snažili se ho získat pro sebe, vymámit z něj tajemství. V bezmocné zlosti ho nakonec také upálili.

Jeroným asi dobře věděl, proč o svých cestách a poznatcích nepíše. To, co doopravdy zjistil, sdělil pouze ústně těm, kteří ho vyslali. Šlo zřejmě o velice důležité informace . . .

Mimochodem, právě v té době navštívil Jeruzalém jeden zvídavý mladíček, doprovázející svého bohatého strýce Jeana de Aquis na obchodních cestách. Jmenoval se Prokop. Za deset let, jako Prokop Holý stane v čele husitských vojsk.

Na příkaz krále Václava (kdo mu to asi poradil?) je přibližně ve stejném období amnestován jeden ke smrti odsouzený loupežník, zvaný Ohnivý Jan – Jan Žižka. Možná stála v pozadí rozhodnutí králova škodolibá radost, že tento muž škodil nenáviděným Rožmberkům. Jenže druhý z loupežnických vůdců Matěj, který také vedl společně se Žižkou partyzánskou válku proti Rožmberkům, skončil bez jakýchkoliv ohledů na šibenici. Co bylo na Žižkovi unikátního, že sám král ho ve zvláštním glejtu, jímž mu promíjí vše, co zlého spáchal, oslovuje jako „svého věrného milého“?

Cosi napovídá to, že vzápětí je Žižka přidělen do oddílu zkušeného válečníka Sokola z lamberka a vyslán na pomoc Polákům v „bitvě století“. U Grünwaldu se spojená vojska polská a litevská spolu s pomocným českým sborem střetla s hlavní silou řádu německých rytířů. Začínáte taky cosi tušit? Ano, Rožmberkové sympatizovali s německými rytíři a všestranně je podporovali.

Tento řád se možná zmocnil tajemství Templářů a založil vlastní, dokonale propojenou síť komend a „klášterních hradů“. Ovládl pohanské Prusko, vytvořil tam vlastní řádovou republiku a její hranice začal posouvat stále hlouběji do polského a litevského území. Brzy bylo jasné, že je jeho cílem ovládnout celé Polsko, Litvu a Ukrajinu. Stal se hrozbou vymykající se jakékoliv kontrole. . .

Výkvět německého rytířstva však byl u Grünwaldu zdrcujícím způsobem poražen. Jak je to možné? Doplatili na vlastní samolibost, na pocit magické převahy? Rozbila jednolitost jejich železné jízdy kletba uprchlých pruských čarodějů, skrývajících se dosud v nedostupných močálovitých pralesích na východě Polska? Jako bychom tady tušili předzvěst pozdějších zdrcujících porážek křižáckých výprav v Čechách. Nechceme tvrdit, že by právě omilostněný loupežník Žižka hrál v této bitvě nějakou roli. Spíše asi měl funkci pozorovatele. Možná byl vyslán sbírat zkušenosti z boje s řádovými rytíři, odhalit, v čem jsou jejich slabiny. Každopádně jich později skvěle využil při rozdrcení  „železné jízdy“ strakonických johanitů u Sudoměře . . .

Po návratu je Žižkovi u králova dvora přidělena funkce „dveřníka“.  Co obnášela? Nikdo z historiků neví. Možná byl velitelem královy tělesné gardy, dnešními slovy jakési ochranky. Vyplývá to z toho, že tato funkce byla veligce dobře placena. Za dva roky měl našetřeno tolik, že si mohl koupit honosný dům v Praze na dnešních Příkopech.

 

Zmínili jsme se jen o těch nejzajímavějších osobnostech, jímž je připisován rozhodující podíl v nadcházející bitvě všech proti všem. Ve skutečnosti existovala řada dalších osob, o nichž se neví skoro nic, ale které byly pro průběh dění mnohem podstatnější a důležitější – i když mnohé z nich se místo hereckých partů hlavních hrdinů spokojily s nenápadnou rolí režisérů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Proti blbosti i bohové bojují marně.“ Jan Werich